Fara u sv. Petra na Biskupské - Wiehl, Klouček, Novák

Fara u sv. Petra na Biskupské ulici v Praze - pohled z nároží na celou pětiosou fasádu se sgrafitovou výzdobou — Fara u sv. Petra, Biskupská 13 - pohled z nároží

Prolog

Pět oken, čtyři jména

Nové Město · Praha 1

Tohle není průvodce o hradu, mostě ani bazilice. Je to průvodce o jednom řadovém domě - pět oken na šířku, tři patra na výšku, vchod uprostřed, balkon nad ním - který má na fasádě tolik práce, kolik se obvykle dělá na hlavní budovu pojišťovny.

Adresa: Biskupská 13, čp. 1137, Praha-Nové Město, deset minut pěšky od Masarykova nádraží. Funkce: fara - farní úřad u kostela svatého Petra. Rok dokončení: 1894. Postavili ji čtyři lidé, kteří se v té době nedělali fasády ledajakých budov: Wiehl, Klouček, Novák, Mašek. Tři z nich mají hesla v každém slovníku českého výtvarného umění.

Když projdete kolem, snadno přehlédnete, kdo všechno se sem podepsal. Když se zastavíte, uvidíte v jednom domě skoro celý program české novorenesance - pohyb, který chtěl v osmdesátých a devadesátých letech 19. století ukázat, že česká architektura má svůj vlastní pozdně-renesanční rodokmen, a že ho stačí jenom oprášit.

Kostel svatého Petra Na Poříčí v Praze - gotické trojlodí se dvěma věžemi a samostatnou renesanční zvonicí z roku 1598 — Kostel sv. Petra Na Poříčí - bazilika ze 12. století s Petrskou zvonicí z roku 1598

I · Kostel

Petr Na Poříčí, který stojí déle než Nové Město

po roce 1162 → 1598

Než dojdeme k faře, musíme se zastavit u kostela, ke kterému patří. Stojí přes ulici, na Petrském náměstí, a je o dvě stě let starší než celé Nové Město.

Začalo to ve 2. polovině 12. století, kdy někdo na pravém břehu Vltavy postavil románskou baziliku s dvojvěžovým průčelím. Sloužila zaniklé osadě Poříčí - té, po které dnes vede stejnojmenná ulice. Kolem roku 1200 se sem usadil Řád německých rytířů, ale ne nadlouho.

Pak přišel pro tohle vyprávění klíčový okamžik. V roce 1235 královna Konstancie Uherská darovala poříčské pozemky Řádu křižovníků s červenou hvězdou - jedinému mužskému řádu, který byl založen na českém území. Stojí za ním svatá Anežka česká, Konstanciina dcera. Křižovníci tu spravují farnost už 791 let, bez přerušení.

Mezitím se kostel přestavoval: severní románská loď padla v roce 1382, vznikla gotická dvojlodí (1395), pak se zboural i ten jižní románský zbytek a byl nahrazen širší gotickou lodí. V roce 1598 přibyla pozdně gotická Petrská zvonice, která dodnes stojí samostatně před průčelím. A v letech 1874–1879 ji ještě „opravil" Josef Mocker - stejný Mocker, který o čtrnáct let později rozjede stavbu baziliky sv. Ludmily. Jeho úprava byla puristicky regotizační: cokoli nebylo dost gotické, šlo pryč.

„Ke staré bazilice si v 1893 řád postaví novou faru. To, co mezitím stálo na Biskupské, bylo barokní - a na dnešní vkus už nestačilo."

Pohled na rohovou stavbu na Petrském náměstí v Praze - historizující měšťanský dům z 2. poloviny 19. století — Petrské náměstí 1097 - typ historizující stavby, jakou Praha v 19. století stavěla na místech, kde už barok nestačil

II · Před farou

Barok, klasicismus, demolice

do 1893

Na Biskupské 13 nestála na konci 19. století žádná pustina. Stála tam barokní fara. O tom, jak vypadala, dnes neumíme říct víc, než že byla - fotografií se nedochovalo, plánů ano, ale rozpadají se po archivech.

Víme aspoň jedno: v roce 1884 se Praha rozhodla starou faru klasicistně přefasádovat. Strhli barokní volutky a svatozáře, omítli rovněji, prošli okenní šambrány, dali dům do tehdejšího vkusu. Tak tomu říkali; ve skutečnosti to vypadalo, jako když chce někdo přesvědčit Vinohrady, že je z jejich časů.

O devět let později usoudili, že to nestačí. V roce 1893 celou klasicistně přefasádovanou barokní faru zbourali, aby na jejím místě postavili něco, co bude mít farní úřad opravdu reprezentovat - a hlavně, co bude víc česky.

„Začátek 90. let 19. století je v Praze vrcholná chvíle české novorenesance. Lidé jako Wiehl tvrdí, že existuje rodový stromek české fasády od 16. století - a že stačí na něj navázat."

Dobové vyobrazení Antonína Wiehla - portrét a stavební výjev na dvojstránce architektonického časopisu z přelomu 19. a 20. století — Antonín Wiehl (1846–1910) - architekt, který chtěl, aby česká fasáda zase voněla pozdní renesancí

III · 1893

Antonín Wiehl a fasáda jako manifest

1846 - 1910

Antonín Wiehl se narodil 26. dubna 1846 v Plasích, vystudoval pražskou techniku a na konci 70. let se rozhodl, že česká architektura potřebuje svoje vlastní zakotvení - a že ho najde v pozdní renesanci 16. století, ve štítech, lunetových římsách a sgrafitech, jakými se za Rudolfa II. tapetovaly fasády od Prahy přes Slavonice po Telč.

Téhle linii říkal česká renesance; my jí dnes říkáme česká novorenesance. V programu mu šlo o jednu věc: aby pražská fasáda nepřipomínala Vídeň nebo Mnichov, ale Litomyšl. Vzorovou referencí mu byl Schwarzenberský palác na Hradčanech, postavený mezi lety 1545 a 1567 - palác, na kterém jsou všechny prvky pohromadě: režné zdivo, sgrafitové psaníčko, lunetová římsa, štítky s volutkami.

Wiehl postavil v Praze řadu domů, kde tenhle slovník zkoušel. Nejznámější z nich je Wiehlův dům na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy (1895–96), s velkou sgrafitovou loggií od Mikoláše Alše. Méně známé, ale stejně programové: arkády a hrobky Vyšehradského hřbitova včetně Slavína, na kterých pracoval skoro tři desetiletí.

V roce 1893 dostal zakázku na novou faru pro Křižovníky. Půdorys udělal stavitel Bulíř; fasádu nakreslil Wiehl. A protože šlo o dům církevní, mohl si dovolit, aby výzdoba šla ještě o úroveň výš.

Libuše věštící slávu Prahy - symbolistní obraz Karla Vítězslava Maška z roku 1893, postava věštkyně ve světlém rouchu na tmavém pozadí — Karel Vítězslav Mašek, Libuše (1893) - dokončená ve stejných měsících jako sgrafita na faře

IV · 1894

Klouček návrhy, Novák a Mašek provedení

Klouček · Novák · Mašek

Výzdoba fasády a sálů ve 2. patře si vyžádala tříčlenný tým, ve kterém každý dělal něco jiného.

Celda Klouček (1855–1935) - sochař, designér, dlouholetý profesor pražské Uměleckoprůmyslové školy - dodal návrhy sgrafit, tedy kartony, podle kterých se na omítku přenášela kresba. Klouček byl v osmdesátých a devadesátých letech tím nejspolehlivějším partnerem, kterého si Wiehl mohl přizvat: spolupracovali už na Městské spořitelně pražské v Rytířské.

Vlastní provedení sgrafit - to znamená škrábání mokré tmavé omítky, aby se obnažila světlá pod ní - pak na faře odvedli Láďa Novák a Karel Vítězslav Mašek. Mašek navíc namaloval nástropní dekorativní malby v sálech druhého patra; do nich už dnes turisté nevidí.

Mašek je z téhle trojice nejznámější jméno. Tři až čtyři měsíce předtím, než nakreslil své první sgrafita pro faru, dokončil Libuši věštící slávu Prahy - symbolistní obraz tmavé věštkyně se zeleným diadémem nad městem, který v 90. letech 19. století zaplaví obálky kalendářů, časopisů a čítanek. Mašek vystavoval v Salonu na Champs-Élysées a v téže době dělá sgrafita pro pražskou farnost. Není to oddělené umění - je to jeden a ten samý člověk, jednou se štětcem před plátnem, podruhé s rytcem před omítkou.

„Nad balkonem ve druhém patře je medailon, na kterém čtete: ANNO 1893. To je rok bourání starého. Novostavba pak byla dokončena v 1894."

Detail horní části fasády fary - lunetová římsa s figurálními sgrafity zemských patronů, attika s nápisy VÍRA, NADĚJE, LÁSKA a ornamentální sgrafitový pás — Lunetová římsa, sedm patronů, tři hesla - manifest české novorenesance v jednom záběru

V · Program

Co se vejde na pět oken

5 os · 7 lunet · 3 hesla · 2 znaky

Když se postavíte na druhou stranu Biskupské a začnete fasádu číst odshora dolů, dostanete tohle:

Attika nahoře - pás s ornamentálními sgrafity, do kterých jsou velkými písmeny vepsány tři teologické ctnosti: VÍRA, NADĚJE, LÁSKA. Na levé straně jedna, uprostřed druhá, vpravo třetí. Stojí tam jako titulky novinového článku, který si do té doby ještě nikdo nepřečetl.

Lunetová římsa - pás polokruhových polí pod attikou. Sedm lunet, v každé jeden zemský patron - typicky sv. Václav, sv. Ludmila, sv. Vojtěch, sv. Prokop, sv. Vít, sv. Zikmund, sv. Jan Nepomucký. Tahle sestava se v 90. letech objevuje na fasádách i ve vitrážích po celých Čechách. Lunetová římsa je přímý citát ze Schwarzenberského paláce na Hradčanech - Wiehl si ji odtamtud vědomě vypůjčil.

Druhé patro - okna v kamenných ostěních, mezi nimi další ornamentální sgrafitové pásy. První patro - pětice oken, balkón uprostřed, nad ním datovací medailon s letopočtem ANNO 1893.

Přízemí - režné zdivo, kamenné ostění oken, vchod uprostřed s portálem. A po stranách vchodu dva heraldické znaky: vlevo červený kříž a červená šestihrotá hvězda Řádu křižovníků, vpravo znak Nového Města pražského. Dva majitelé domu na jedné fasádě - řád, který jej obývá, a město, na jehož katastru stojí.

„Wiehl tu nepostavil farní úřad. Postavil manifest. Manifestu se říká dům, protože v něm někdo bydlí."

Fara u sv. Petra na Biskupské 13 - současný pohled, fasáda s lunetovou římsou a sgrafitovými hesly nad pěti okny prvního patra — Fara dnes - pořád používaná, pořád sgrafitová

VI · Dnes

Pořád fara

generálka 1990 · památka 39835/1-1186

Od 1894 dům dělá to, kvůli čemu byl postaven: je farou u kostela sv. Petra. Bez přerušení. V přízemí kanceláře a byt faráře, ve druhém patře sály s Maškovými stropy, v ostatním pokoje.

Generální oprava fasád proběhla v roce 1990, krátce po sametu. Sgrafita pamatují, ale chce to čerstvý vzduch a štaflu jednou za třicet let. Dům je zapsán v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek pod rejstř. č. 39835/1-1186.

Řád křižovníků s červenou hvězdou sídlí v Praze od roku 1235 - to je 791 let nepřetržité přítomnosti. U sv. Petra Na Poříčí jsou samozřejmě jen jednou farností z jeho sítě (mateřinec mají u Karlova mostu), ale tahle fara je dnes jednou z nejhezčích staveb, jakou na svém vlastním katastru mají.

„Není to slavný dům. Není to známý dům. Je to dům, který stojí kousek od Masarykova nádraží, mezi obchody, kanceláři a přízemními bistry - a když projdete kolem dvakrát, podruhé už nebudete spěchat."

Pět oken,čtyři jména