Mies van der Rohe
přiletěl do Vinohrad

Stojí na rohu Vinohradské a Jana Želivského, naproti olšanským hřbitovům, a na první pohled se sem nehodí. Šestnáct pater šedo-stříbrného hranolu, eloxovaný hliník, reflexní sklo. Kdyby na něm nebyl od roku 2012 nápis Casablanca INT a na střeše vysílačová pyramida, mohl by stejně dobře stát na Park Avenue.

To proto, že přesně to bylo cílem. Palác Vinohrady - původně Strojimport - je první československá variace na Seagram Building: ten newyorský mrakodrap z roku 1958, který navrhli Mies van der Rohe a Philip Johnson a který se stal globální šablonou pozdního modernismu.

Že tu stojí, je menší zázrak. Že se tu postavil, je delší příběh. Začíná v roce 1961 na ministerstvu zahraničního obchodu a končí v Miláně.

Seagram Building na newyorské Park Avenue stojí od roku 1958. Třicet osm pater bronzového ocelového skeletu obloženého tmavým bronzovým sklem, nosné sloupy taženy vertikálně po celé výšce fasády jako jediný dovolený ornament. Mies van der Rohe na něm pracoval s Philipem Johnsonem, který do přízemí navrhl legendární restauraci The Four Seasons.

Z dnešního pohledu vypadá Seagram skoro střídmě - ale v roce 1958 to byl manifest. Žádné historizující ornamenty, žádný art deco, žádný monumentalismus. Jenom konstrukce, sklo, proporce a velkorysá veřejná plaza před vchodem - ta v Americe vedla k legendárnímu paragrafu newyorského zoningu, který za plazu odměnil developery vyšším patrem.

Šablona byla nastavená. V Praze ji o tři roky později rozbalí trojice architektů, kteří Seagram nikdy neviděli zblízka, ale viděli ho v časopisech: Zdeněk Kuna (1926–2019), Zdeněk Stupka a Olivier Honke-Houfek.

Čísla nezní extrémně, dokud si je nepředstavíš na fasádě: 18 podlaží, 67,8 metru do římsy, 88 oken na každém typickém patře. Nosnou konstrukci tvoří 18 svislých ocelových sloupů v kombinaci se železobetonovým jádrem; obvodový plášť je nenosný - odtud curtain wall, závěsná fasáda. Tahle drobnost je důvod, proč Seagram a jeho potomci vypadají jinak než cokoli, co bylo postavené před rokem 1950: okna nejsou v díře ve zdi - zeď je věšák na okna.

Materiály: eloxovaný hliník na panelech (anodická vrstva pár mikrometrů tlustá, šedo-bronzová, odolná proti korozi), ditermální reflexní sklo v oknech (dvojvrstvé, s tenkou kovovou vrstvou, která odráží infračervené záření a dovnitř pouští viditelné světlo - typ skla, který v poledne dělá z mrakodrapu zrcadlo).

Dvoupodlažní podnož v přízemí obsahuje vstup, hovorny a zasedací sál; nad nimi se zvedá hranol kanceláří, v nejvyšším patře sedí technika. Celá budova má strohou symetrii Miesova rastru - vertikální I-profily mezi okny, vodorovné parapetní panely v přesných modulech, žádný ornament kromě konstrukce samé.

V červnu 2003 dostala budova na střechu ocelovou konstrukci ve tvaru jehlanu, která dodnes nese VKV vysílač Country Radia, Rádia Beat a telekomunikační techniku. Výška se zvedla z 67,8 m na zhruba 90 m.

Autor budovy Zdeněk Kuna se k přístavbě vyjádřil stručně: „Něco naprosto nepochopitelného.“ Hladká silueta hranolu se nadstavbou narušila a ztratila eleganci, kvůli které se to v Miláně všechno vyrábělo.

Strojimport jako podnik zanikl v devadesátých letech. Budova prošla několika jmény: Palác STIMB (1996–2011), Casablanca INT (2012–?), dnes Stimbuilding, neformálně Palác Vinohrady. Vlastníkem je švýcarská Merona Holding AG z Appenzellu.

V roce 2025 ji Národní památkový ústav prohlásil za kulturní památku (rejstříkové č. 107442). Pražané ji ale v hovoru pořád říkají, jak se jmenovala čtyřicet let - „u Strojimportu“. Dopravní podnik tak označoval tramvajovou zastávku ještě v roce 2012.