Továrny

František a Albína Maršnerovi začali v roce 1891 vařit orientální cukrovinky ve sklepě. Do dvaceti let z toho byla největší čokoládovna v zemi s názvem, který se nedal vyslovit na jeden nádech: První česká akciová společnost továren na orientálské cukrovinky a čokoládu. Jako první u nás zavedli vánoční čokoládové figurky a kolekce - zvyk, který od té doby visí na každém českém stromečku.

Hvězda Orion je na pultech dodnes, fabrika ne. Výroba se stěhovala do Modřan, vinohradský závod zavřel v roce 1952 a v roce 2008 šel k zemi - na plotě demolice přitom visel billboard „Rezidence Korunní“. Jméno přežilo aspoň v tramvajové zastávce Orionka.

Nejstarší kus průmyslu v celém pásmu. Jan Binninger si troufl na „První českou“ v názvu už v roce 1845 - tři roky před revolučním rokem 1848 a dávno předtím, než Vinohrady vůbec byly městem. Podle dobových popisů šlo o největší továrnu svého druhu v Čechách; po smrti zakladatele ji vedla vdova Berta Binningerová, což bylo v 19. století víc než neobvyklé. Jméno firmy neměnila.

A teď ta pointa: přízemní haly se zvonicovitou vilou majitele nad svahem stojí dodnes - a prodává se v nich pečivo. Zákazníci Billy u zastávky Pod Karlovem netuší, že nakupují v nejstarším dochovaném dokladu industrializace Vinohrad. Kuriózní tečka: Billa je zkratka BILLiger LAden, „levný krám“.

Nejstarší firma pásma vůbec - vařit se tu začalo roku 1694, za hraběte Jana Josefa Sezimy z Vrtby. Z vrchnostenského pivovaru u Botiče vyrostl jeden z největších průmyslových pivovarů střední Evropy se značkou Prelát. Po konci vaření v roce 1960 tu České vinařské závody míchaly z dovozových vín legendární Sklepmistr - z pivovarských sklepů se stal vinný velkosklad.

Pak čtyřicet let chátrání za zdí, graffiti a náletové dřeviny. Od roku 2021 areál za 2,3 miliardy přestavěla Penta (CMC Architects + Chybík Krištof) na obytnou čtvrť - památkově cenné budovy zůstaly, mezi ně se vklínily novostavby. Nad vjezdem se dnes klene nová brána s nápisem NUSELSKÝ PIVOVAR, i když se za ní už jen bydlí.

Nejvrstevnatější životopis pásma. Železobetonový kolos s věží u vršovického nádraží postavila ve 20. letech akciovka ETA - Elektrotechnické aparáty: rozhlasové přijímače, transformátory, elektrické ledničky, dokonce hrací automaty. V roce 1939 majoritu koupila německá Askania a přepnula výrobu na optické přístroje.

V květnu 1945 zaměstnanci z dílenských zásob sestavili tři improvizované obrněné vozy s německými rychlopalnými protiletadlovými děly a zapojili je do bojů Pražského povstání u vršovického nádraží. Po znárodnění značka ETA odešla k Meoptě (a jméno později proslavilo Hlinsko), budovu převzal podnik Regula ze skupiny ZPA - dodávky měření a regulace pro klasické i jaderné elektrárny, export do 41 zemí. Prázdný kolos si pak zahrál v seriálu Expozitura (s norskými nápisy na fasádě) a nakonec ho Geosan proměnil na lofty. Jeden byt je v bývalé chladicí věži - výhled na všechny strany.

František Janeček koupil v roce 1922 pozemek u zájezdní hospody Na Zelené lišce a vyráběl tu ruční granáty vlastní konstrukce a přestavoval kulomety Schwarzlose. Když zbrojní zakázky vyschly, koupil 1929 licenci na motocykl Wanderer - a ze spojení JAneček + WAnderer se narodila JAWA. Z pankrácké fabriky vyjížděly stroje, které vozily trofeje z mezinárodních šestidenních.

Po válce podnik přejmenovali na Závody 9. května a v letech 1963–64 musela Jawa areál opustit úplně - nastoupily ČKD Polovodiče. Dnes okolí Budějovické fabriku nepřipomíná ničím; motorky jsou pryč, jméno hospody zůstalo aspoň v názvu čtvrti Zelená liška.

Černé bylinné bonbony se nejdřív jmenovaly Caruso, pak Destinky (se souhlasem Emy Destinnové - neprodávaly se). Až 13. prosince 1920 zašel obchodník František Lhotský za Karlem Hašlerem do Lucerny. Písničkář byl zrovna nachlazený, bonbony mu udělaly v krku dobře a prohlásil: „Jako bonbon nic zvláštního, ale jako hašlerky se to prodávat bude.“ Listina se souhlasem je dnes v Národním muzeu; slogan zněl „Hašler kašle, nevadí - hašlerky ho uzdraví.“

V roce 1922 koupil Lhotský rozestavěný objekt v Michli „na Krhounkově poli“ a v letech 1933–36 přistavěl moderní železobetonovou továrnu (Rudolf Hraba, úprava František Roith). Hašler byl umučen v Mauthausenu v prosinci 1941; Lhotskému vzkázala závodní rada hned v únoru 1948: „Pane šéf, v pondělí už nechoďte.“ Výroba putovala přes Modřany do Sfinxu Holešov, kde se hašlerky dělají dodnes. Lhotský zemřel v březnu 1954, těsně před vystěhováním z vlastního bytu.

NAstrojaři, PAsíři, KOvotlačitelé - dělnické výrobní družstvo z roku 1919, které od 20. let dělalo svítidla, elektrické kávovary a kovové doplňky. Dodalo přes kilometr zábradlí z bílé bronzi pro Všeobecný penzijní ústav a mříže pro Památník na Vítkově, a s firmou Franty Anýže se přetahovalo o zakázky nižšími cenami.

Jediná fabrika pásma, kterou komunisté neznárodnili - bylo to přece dělnické družstvo. Naopak mu „darovali“ 36 zestátněných soukromých firem, takže přes noc vyrábělo od neonů po hřbitovní urny. Svítidla designéra Josefa Hůrky sbírala ceny CID každý rok 1966–75, půlka produkce šla na Západ a dnes jsou to sběratelské kusy. Výroba svítidel skončila 1999, ale družstvo v budově z roku 1971 u Botiče pořád vyrábí - bezpečnostní dveře a reklamní rámy.

Obchodník Jindřich Waldes a inženýr Hynek Puc, 1902. Puc rok nato zkonstruoval stroj, který vkládal pružinky do patentek místo deseti dělníků - a z vršovické fabriky se stal koncern s pobočkami v Drážďanech, Varšavě, New Yorku a Barceloně, vyrábějící až polovinu světové produkce stiskacích knoflíků. Ochranná známka? V roce 1912 si na lodi do Ameriky slečna Elizabeth Coyne z žertu vložila patentku do oka jako monokl - František Kupka motiv namaloval, Vojtěch Preissig převedl do loga a Miss KIN dodnes mrká ze štítu továrny.

Waldes - žid a demonstrativní vlastenec - poslal rodinu do USA, sám zůstal. Gestapo ho zatklo 1. září 1939; rodina ho z Buchenwaldu vykoupila za 8 milionů korun, zemřel v Havaně 1. července 1941, den před 65. narozeninami. V roce 1940 továrnu zachvátil požár po sabotážní akci. Patentky se tu pak vyráběly dalších sedmdesát let - kontinuita, kterou přerušil až odchod výroby do Bílovce v roce 2022. Teď areál přestavuje PSN; dvě hlavní budovy a kované oplocení jsou od roku 2020 kulturní památkou.

Bratři Antonín a Ludvík Knotkové začínali jako opravna slaboproudu na Letné; od jara 1931 vyráběli ve Strašnicích telefonní přístroje, automatické ústředny a požární hlásiče, od poloviny 30. let i rozhlasové přijímače. Za okupace musela fabrika dodávat letecké palubní přístroje.

V noci na 5. května 1945 ve 2:45 odsud začal vysílat povstalecký vysílač „Hlas svobody“ - z fabriky na telefony budil Prahu výzvami ke stavbě barikád. A 10. srpna 1946 byl právě tady ustaven národní podnik TESLA: strašnická Mikrofona je doslova rodiště značky (oficiální výklad zněl „TEchnika SLAboproudá“, aby se Nikola Tesla neurazil). Tesla Strašnice pak postavila první československý televizní vysílač - z Petřínské rozhledny spustil roku 1953 televizní vysílání v ČSR. Podnik neustál 90. léta; budovy ano.

Jediné zastavení, kde je konec čerstvý. Dceřinou továrnu si tu roku 1933 postavil francouzský Michelin; první pneumatika sjela z linky 15. února 1934. Po znárodnění se v soutěži o nový název zrodila složenina MItas = MIchelin + veriTAS. V roce 1985 zničil požár přípravnu směsí - srdce výroby - a fabrika se z toho ještě zvedla.

Přes švédský Trelleborg došla až k japonské Yokohamě, která v roce 2025 oznámila konec: továrna je prý zastaralá. Po víc než devadesáti letech tak zavřela poslední pražská gumárna - stovky se nedožila. Pruhovaný komín „Mitasky“ nad Švehlovou zatím stojí; co bude s areálem, se teprve rozhodne.

Přiznání na závěr: tahle budova za celé pásmo může. Rohový kolos s oktogonální věžicí u Želivského jsme původně měli za továrnu na mikrofony - jenže žádná tu nikdy nebyla (skutečná Mikrofona sedí o kus dál, viz karta 09). Ve skutečnosti je to papírna firmy Ignaz Fuchs - c. a k. dvorní tiskárny založené už roku 1794, nejstarší firmy celé kartotéky, která do té doby sídlila na Václavském náměstí.

Budovu navrhl v roce 1911 Bruno Bauer, jeden z nejvýznamnějších projektantů průmyslových staveb Rakouska-Uherska (~120 patentů na železobetonové konstrukce): monolitický skelet s osmimetrovými rozpony, ve věžici vedení podniku a vzorkovna. Patnáct let se tu dělalo kancelářské zboží, od 1926 litografická tiskárna. Za protektorátu arizována, po únoru 1948 začleněna do n. p. Pražské papírny - do 80. let se tu vyráběly tapety. Dnes v ní sedí Lidl s fitkem a do přízemí je zapuštěný vstup do metra Želivského. Stejný osud jako Billa ze zastavení 02 - jen o 66 let mladší.